Při své práci pečovatele jsem si všiml jedné zásadní věci. Když klienty aktivizuji tak mají obrovský strach něco změnit ve svém životě, ale přitom obrovskou vůli to změnit, nevědí jak a bojí se toho. Začíná to viditelným rozporem, kdy jejich mozek přemýšlí velmi mladě, ale jejich tělo už nestačí a začíná rozkol mezi tím co ještě zvládnou a jak, a co už je za jejich možnou hranicí reality. 

     Stává se běžně, že přijdu ke klientovy který jezdí na vozíčku, ještě se může pohybovat a chtěl by začít chodit s chodítkem a nesmí, buď je sám a bojí se začít trénovat, nebo se bojí okolí a nemá na něj čas ani důvěru v sebe, že by to zvládli. 

    Další věc která je velmi častá, myslíme si že lidé 60+ už nežijí, nemají své sny, přání, strachy, stresy a odvahu něco prožít a v něčem se posunout. A  opak je pravdou, oni o tom nemluví, protože se  bojí reakcí a nepochopení svého okolí, nebo jenom sebe. 

     Ve všech těchto a jiných případech pracuji v rámci Polivagální teorie a s klienty mluvím o jejich přáních, možnostech a realizacích. Po té přejdeme do akce. Začneme zkoušet reálné možnosti. Při vstupu do praxe jsem velmi často mile překvapený jak to jde klientům rychle. V tomhle vidím obrovský přínos Polivagální teorie převedené do praxe, ten bezpečný prostor, tu hravost a odvahu klientů, a co všechno dokáží, je to fantastické a smekám před nimi.